Výška výskoku poskytuje konkurenční výhodu sportovcům, kteří se věnují volejbalu, basketbalu, či fotbalu. U volejbalistů konkrétně dokáže sportovec využít širší paletu útočných akcí, a zároveň má více času pro „přečtení“ bloku soupeře. Při defenzivní činnosti poté vysoký výskok na blok snižuje šance soupeře pro úspěšný útok, a nutí jej často k techničtějšímu řešení situace.
Ve snaze o zvýšení výskoku jsou zpravidla využívány cviky, které pracují s vahou vlastního těla, případně s širokým spektrem zatížení, kdy se může jednat o téměř neznatelnou zátěž v řádech několika málo procent, ale i o zátěže, které se blíží hmotnosti daného sportovce. Zatížené skoky mohou značně zvýšit produkci síly a výbušnost extenzorů kolene, což se může pozitivně propsat na výšce výskoku sportovců.
Nicméně bylo by možné spíše než zvyšovat hmotnost sportovce, ji na krátkou dobu snížit, aby se dokázal dostat rychleji do vhodné pozice, a z ní případně efektivně vyrazil? Nebyly by zatížené skoky pro pomalého a těžkopádného sportovce suboptimální volbou, jelikož by odrazy byly stále spíše silového charakteru? To jsou otázky, se kterými můžeme vstoupit do následujících řádků.
Využití asistovaných výskoků, jinak řečeno sníženého zatížení při výskocích, může nabízet mnohé benefity, které si následně ještě potvrdíme na jedné ze studií u vysoce trénovaných sportovců.
Mezi tyto benefity patří zvýšení rychlosti a zrychlení v koncentrické fázi pohybu, tedy při odrazu k výskoku. Právě tato „overspeed“ metoda může být silným stimulem pro výkonnostní posun, a poskytuje mimo jiné tělu novou zátěž, se kterou si musí poradit, a na kterou se musí adaptovat.
Zároveň asistované skoky poskytují delší dobu letu, což můžeme využít při snaze o pohybovou re-edukaci, kdy se nám s našimi sportovci nedaří například to, aby při kotníkových odrazech přitahovali špičky k tělu. Tím, že doba letu je při asistovaných skocích delší, má sportovec více času na provedení daného pohybu. S ohledem na rehabilitační proces má poté sportovec možnost provést při delším letu vyšší míru tenze před dopadem při snaze o to, aby dopadal co možná nejbezpečněji.
Dále také platí to, že může při asistovaných výskocích zůstat výška výskoku stejná, nicméně pracujeme s nižšími nároky na nervosvalový systém, a můžeme tak provést větší objem skoků. A v neposlední řadě nesmíme opomenout psychologický aspekt, tedy to, jaký dopad na sebedůvěru mohou mít skoky, které jsou značně vyšší, než je tomu bez pomoci.
Pokud je tato asistovaná metoda prováděna v dlouhodobém programu společně se samotným sportem a vhodně nastaveným silovým tréninkem, můžeme při její aplikaci pozorovat zlepšení výskoku a to i v době, kdy už je dávno po pre-season období a sezona běží na celé obrátky.
Ilustruje to studie u vysoce trénovaných hráčů volejbalu, kteří prováděli asistované výskoky po dobu 5 týdnů, a to 3x týdně s objemem 5-7 sérií o 5 skocích. Kontrolní skupina prováděla taktéž ten samý počet výskoků, nicméně nevyužívala ke skokům ani asistenci, ani zatížení. Trénink byl zařazován v průběhu sezony, kdy navíc bylo prováděno 7-12 volejbalových jednotek, doplněných o 2-3 posilovny.
Studie se zúčastnilo 7 sportovců z australského Institute of Sport (elitní tréninkové centrum). Tito sportovci prováděli konkrétně asistovaný výskok na blok, kdy bylo využito odporových gum tak, aby při stoji na odrazových deskách byla váha sportovce díky této asistenci o 10 % nižší.
Asistované výskoky vykázaly rychlost 3,38 ± 0,25 m/s a zrychlení 19,26 ± 2,67 m/s2. Skoky bez asistence byly o něco pomalejší a pyšnily se hodnotami 3,25 ± 0,31 m/s a 18,54 ± 2,52 m/s2.
Nejzajímavější však bylo to zjištění, že po 5 týdnech tréninku se u metody, kdy byly využity asistované skoky, zvýšila výška výskoku z místa s protipohybem o 2,7 ± 0,7 cm, a výška výskoku na smeč po rozběhu o 4,6 ± 2,6 cm. Naopak „normální“ trénink výskoku bez asistence nevykázal zlepšení, které by stálo za řeč ani v jedné měřené metrice.
Asistované výskoky tedy dokázaly zvýšit výskok i u sportovců, kteří jsou zvyklí skákat velmi často v rámci svého tréninkového procesu. Tato „overspeed“ metoda tak poskytla nový stimul pro progres, podobně jako tomu může být u zatížených skoků, které ale pracují na opačném pólu silově-rychlostní křivky (v porovnání se skoky s vlastním tělem).
Z mechanického hlediska tomu pravděpodobně vděčíme vlivu na snížení ko-aktivace antagonistů a zlepšené kinetice vápníků.
Závěrem je třeba dodat, že při snížení hmotnosti jedince a při asistenci při přechodu do spodní fáze pohybu ubíráme z náročnosti excentrické fáze, která, pokud není dostatečně často stimulovaná, může posléze „nabourávat“ výkonnostní posun. Měli bychom tak asistované skoky doplňovat i o cviky a metody, které pracují s vyšším či delším zatížení excentrické fáze, ať už v silovém tréninku, anebo u tréninku výskoku (seskok z bedny a následný výskok, podřep s jednoručkami, puštění, a následný skok do výšky).
Pro hráče a trenéry týmových sportů je potřebné zde zmínit, že i přesto, že se často skáče při samotné hře, to ještě neznamená, že by odlišné intenzity, pozice, či rychlosti provedení jiných variací skoků nedokázaly pozitivně ovlivnit výšku výskoku, a to i v době, kdy není na kondiční přípravu tolik prostoru.
Pokud se Vám tento článek líbil, další rozbory studií najdete v novém čísle mého měsíčníku Level Up