Tvrdé drogy, hektolitry alkoholu a kávy... tak si většina lidí představí tvůrčí proces, který předchází vzniku knihy. Tento spisovatelský evergreen mne sice minul (kafe nepiju...), ale i tak celý proces přinesl spoustu momentů a zážitků, o které bych se s vámi chtěl podělit na dalších řádcích.
Samotnému psaní samozřejmě předcházel nápad, který se v mé hlavě zrodil z toho důvodu, že jsem se okolo basketbalu chvíli "motal", a věděl, jaké tréninkové materiály jsou, nebo nejsou dostupné. Rozhodl jsem se tedy vydat na cestu do neznáma, a napsat knihu zaměřenou na zvýšení výskoku.
Hned na začátku jsem se samozřejmě setkal s konverzacemi typu: "Kolik si myslíš, že toho dokážeš napsat o výskoku"? Odpověď: "Nevím, co nejvíc...". Samotnému mi v hlavě hlodaly pochyby o tom, zda neskončím u dvacáté strany, a nevydám tak maximálně brožurku.
Pustil jsem se do psaní, a začal prakticky nejhůře, jak jsem mohl: jako první jsem napsal úvod a předmluvu... které jsem stejně nakonec několikrát smazal.
Každopádně stránky se pomalu plnily textem, a napadaly mne další a další kapitoly. Bez mučení se přiznám, že v tomto je pravděpodobně můj "dar", nebo chcete-li "talent" (pohlazení ega v tomto článku nesmí chybět) - nedělá mi problém napsat několik tisíc slov denně, pokud se dostanu do toho správného tempa, a moje fantazie byla už odmala veliká - možná proto jsem snad nikdy na střední škole nedostal za 1 ze slohu - vždy jsem se tak trochu odklonil od tématu, a skončil někde, kde jsem skončit neměl...
Nebudu tvrdit, že napsat knihu je lehké. Byla to spousta dní, které jsem strávil za počítačem až do brzkých ranních hodin, a čím se dokončení knihy více blížilo, tím častěji mne dokázaly rozhodit i malé chyby či nedostatky - v posledních týdnech jsem prakticky denně zalehl do postele, abych po pěti minutách vstal a dopsal jednu větu, která mě právě napadla.
Nejhorší je, pokud vás další věta napadne například ve městě, a vy u sebe nemáte notebook. Proto se mi poté po stole válely útržky papírů s náhodnými větami, které poté tvořily celkovou mozaiku.
Moje každodenní konverzace, které vypadaly skoro vždy takto:
"Co dnes děláš?"
"Budu psát", po čemž následovalo:
"A to budeš psát celej den?"
"Jo"
pravděpodobně také spoustu lidí začaly štvát (slušně řečeno).
Notebook byl v největším stavu ohrožení tehdy, kdy se mi smazalo 20 stran textu... A buďte rádi, že jste nezažili ty infarktové stavy, které provázely předání knihy k přečtení, ať už blízkým, či editorovi a vydavateli, kdy čekáte, v které z těch desítek tisíc slov chybí písmeno či háček, a přemýšlíte, kolik chyb jste udělali ve 3 ráno, kdy jste už prakticky psali poslepu.
Nakonec moje první knížní "dítě" spatřilo světlo světa, a nabídlo 168 stran textu a přes 40 tisíc slov, a byl to krásný pocit, a stále ještě je. A odpověď na otázku, zda jsem ji napsal pro peníze je následující: Kdybych šel na měsíc na brigádu do supermarketu, byl bych na tom stejně... Pro mne to ale znamená něco mnohem víc. Něco tu po mě už navždy zůstane.
Na poličce mi leží posledních pár výtisků, a uzrál čas k tomu, posunout se zase o kus dál. Momentálně pracuji na druhé knize, která má v současné době mírně přes 50 tisíc slov, a tento rozsah není zdaleka finální. Můžete se na ni těšit v březnu příštího roku, a o postupu, který se mi s ní daří zaznamenávat se s vámi chci v nepravidelných intervalech dělit v těchto zápiscích.