Nákupní košík 0

And one! Ne(obyčejný) příběh z basketbalového prostředí

Obranný doskok a bleskurychlé vyběhnutí do protiútoku zakončené o pár okamžiků později košem s faulem. And one! Zakřičela celá lavička. Na ní seděl i Teo, pro kterého však pozorování děje z této strany hřiště bylo nezvyklé. Vždyť ještě před dvěma lety byl zvolen nejužitečnějším hráčem mistrovství republiky U14 a na lavičce seděl zpravidla jen tehdy, když byl time-out. Kluk, který se s míčem v ruce skoro narodil, a bylo u něj podivem, že prvním slovem bylo „máma“ a ne "balon". Ten, kterému předpovídali velkou budoucnost a často jej přirovnávali k „nástupci Satoranského“ teď už druhou čtvrtinu zápasu zahříval lavičku a sám u toho mrznul zatímco čekal na to, až trenér konečně vysloví jeho jméno.

Basketbal

"Teo, střídáš!" ozvalo se 3 minuty před koncem druhé čtvrtiny. Rychlejší start z lavičky už provést nešlo a tak Teo o pár vteřin později stál u stolku a doufal, že brzy přijde přerušení hry. O 20 vteřin později k tomu konečně nastala ta správná chvíle. Teo vystřídal kapitána týmu Martina, který se dnes vyloženě trápil a se střelbou 1/8 bylo jen otázkou času, kdy začne kopat do lavičky, jak to měl v oblibě pokaždé, když se mu nedařilo. "Máš 15“ prohlásil frustrovaně Martin.

Teo nemusel hráče s číslem 15 dlouho hledat, všiml si ho už při rozcvičování. Nevěděl, jestli kdysi spadl do kouzelného lektvaru jako Obelix, nicméně bylo jasné, že tento hráč je o pěkných pár kil těžší než Teo a silově se spolu určitě měřit nemůžou. Kromě toho si nešlo nevšimnout jeho smečí u rozcvičování, protože zvuk obroučky dával jasně najevo, že basketbalový koš dostává co proto, a i ohlasy spoluhráčů „patnáctky“ a diváků nešlo přeslechnout. Teo o schopnosti zasmečovat vždycky snil, nicméně jeho maximem byl zatím dotyk obroučky ukazováčkem při rozběhu bez míče. Proto smeče při rozcvičkách ani nezkoušel, věděl, že by proletěl hluboko pod obručí.

Nvní však na něj čekal těžký úkol hned od prvních vteřin, nebylo lehké naskočit do probíhajícího zápasu. Prvně se ale mohl ukázat v útoku a dostat se tak do hry. Naběhl si pro míč po výhozu po koši a s lehkostí předribroval celé hřiště. Už před půlkou vehementně hlásil svou nejoblíbenější akci „Flash“, která byla pro soupeře těžko čitelná.

Dribloval na perimetru a čekal na uvolnění jednoho ze svých spoluhráčů, když ho v tom zničehonic začal protihráč s číslem 15 pressovat. I když to byl jen člověk z masa a kostí, připadal si, jak kdyby do něj právě narazila zeď. Šokovaný jeho silou a důrazem přestal driblovat a ochudil se tak o výhodu. Snažil se teď co nejrychleji najít volného protihráče, protože věděl, že ho jinak během pár setin vteřiny protihráč sežere. Po své levé straně zaregistroval na oblouku volného spoluhráče a hodil mu míč. Ten však ve stejný moment začal sbíhat ke koši. Míč skončil v autu a Teo se musel vracet do obrany.

Jeho hráč si naběhl pro míč a sebevědomě vedl svůj tým do útoku. Když si všiml Teovy tělesné konstituce, vyklidil si prostor mezi ním a košem a razantně vyrazil ke koši. Teo stíhal hráče odcouvat, když se však snažil zapřít, nohy mu vypověděly službu a doklopýtal za vymezené území. Nic platná nebyla ani výpomoc podkošového hráče, který jen v posledním momentu v marné snaze hráče zblokovat přidal další faul do své sbírky a ani tak koši nezabránil. And one! Ozvalo se z lavičky soupeře.

Teo si takový vstup do zápasu nepřál. Nikdo by si takový nepřál. V dalším útoku chtěl všechno napravit, ale hned na jeho obranné polovině ho číslo patnáct vytlačilo k lajně a vzápětí mu přiběhl na pomoc i jeho spoluhráč, aby ho odzbrojil o míč. Teo nikdy neměl problém s driblinkem ani čtením hry, ale teď si připadal, jako by byl ve svěráku, který se postupně utahoval. Vyhodil míč nazdařbůh, což ovšem očekával další protihráč, který ho zachytil a běžel s míčem nikým nebráněný na koš, aby vzápětí předvedl úchvatnou smeč při které vstala lavička soupeře i všichni diváci. Trenér Teova týmu si vyžádal time-out. Do hry za něj šel zpátky Martin, a Teo se ten den už na palubovku nepodíval.

V poločase mu trenér nic nevyčítal, protože věděl, že by to Tea jen rozhodilo, ale cítil na sobě tíhu zpackané pasáže utkání a pohledy spoluhráčů, kteří ho sice poklepali po zádech, cítit z nich však bylo něco jiného než podpora. Cítil z nich naštvání za to, že je jejich bývalý tahoun nezachrání. Už zase. Utkání skončilo prohrou 86:67, za kterou ještě mohl Teo a spoluhráči děkovat, jelikož soupeř hrál poslední čtvrtinu na půl plynu a se sestavou z lavičky.

"Pánové, dnešek hoďte za hlavu, zítra vyrážíme do Hradce, kde musíme uspět, pokud se chceme rvát o play-off. Jak jistě víte, zítra už se vrací Pavel z repre, takže na jednoho z vás místo nezbyde“. Po krátké odmlce trenér Holeš dodal: "Teo, je mi to líto, ale zítra budeš hráč s OP“. "Cože kurva??!" chtěl říct Teo, ale zůstal jen sedět jako přikovaný. Tohle mu vážně řekl trenér Holeš, ten, který ho vedl už od přípravky, vozil ho domů z tréninků a kupoval mu čokoládu kdykoli byl vyhlášen nejlepším hráčem turnaje? Věděl, že dnes hrál hrozně a že druhá půlka sezony se mu celkově nepovedla, ale že až tak?

Té noci nemohl usnout. Rodičům ani tu „novinku“ nechtěl oznamovat. Co by jim taky měl říct? Že po těch letech starosti o něj se z velkého talentu českého basketbalu stal nepotřebný hráč? Ležel v posteli a přemýšlel jak vše napravit. Ať to bral z kteréholiv úhlu tak dospěl k tomu, že zítra prostě musí ukázat co v něm je, a snad se nad ním poté trenér Holeš opět slituje a povolá ho do extraligového týmu. Jeho týmu, toho týmu kluků, s kterými vyrostl a kdysi je táhnul od jedné výhry k další.

Po probdělé noci, kdy spánek přišel až okolo 2 ráno dorazil dopoledne na sraz. Spoustu kluků už pár měsíců pořádně neviděl. Kdysi s nimi také vyrůstal, ale postupně se rozdělili do výkonnostních kategorií a tak se rozdělily i jejich životní cesty. V autě zjistil, že měli sice spoustu zálib, ale basketbal mezi ně tak úplně nepatřil. Pro Tea byl basketbal celý život, když netrénoval, tak sledoval zápasy, nebo se snažil naučit nové pohyby. Ani to mu ale teď očividně nestačilo.

V průběhu cesty si uvědomil, že vlastně ani neví, kam jedou hrát, a vlastně mu to bylo i tak trochu jedno. Překvapilo ho však, že cesta trvala tak krátce, a že dorazili do městečka, o kterém nikdy neslyšel. Byl zvyklý mít mezi protihráči spoustu kamarádů. Kluky, které znal z kempů a repre, bývalé spoluhráče… Tady ale neznal nikoho. Alespoň se o to více mohl soustředit na svůj výkon.

Rozhodčí dorazili na zápas 2 minuty před jeho utkáním a od první vteřiny na ně hrstka příznivců soupeře řvala něco o „čurácích z města“. Teo nechápal, kam se dostal, nicméně všechna zloba ho vybičovala k výbornému výkonu, kdy zaznamenal 32 bodů a spoustu asistencí. Jejich počet se ale nedozvěděl, jelikož se tu taková statistika nevedla. Statistiky mu však byly ukradené. Doufal hlavně v to, že se o výhře i o jeho výkonu dozví trenér Holeš až se bude vracet z výjezdu z Hradce, a bude alespoň trochu litovat toho, že ho poslal sem.

V tom mu kapse zavibroval telefon. Psal mu jeho kamarád Filip, který za poslední rok udělal největší pokrok: "Teo kámo klepli jsme Hradec o 7, škoda, že tu nejsi… Hele, vím, že jsi z toho včerejšku byl v prdeli. Mám teď jednu knížku, podle které trénuju, a moc mi pomohla. Potřebuješ zesílit kámo, basket v téhle kategorii už není jen o hlavě a technice. Donesu ti ji zítra na trenál. Hlavně mi ji pak ty vole vrať. A dej vědět, jak jste hráli!“.

Teo byl Filipovi vděčný za to, že se mu snažil pomoct. Zároveň ho ale štvalo to, že si o něm spoluhráči myslí, že je slabý. A taky to, že mu všichni říkali aby zesílil, ale nikdo neřekl jak. Uvědomil si, že však nemá co ztratit. Pokud knížka pomohla Filipovi dostat se do stabilně do základní pětky, tak bych v ní třeba taky mohl něco najít.

"Dobrá práce“ byla jediná věta, kterou od trenéra Holeše druhý den na tréninku slyšel ohledně včerejšího zápasu. Alespoň částečně to zacelilo jeho jizvy na duši, ale věděl, že takovou dobrou práci bude muset předvést v každém dalším tréninku v příštích týdnech.

Líbí se vám povídka a nechcete si nechat ujít ani žádnou další? Přihlaste se k odběru novinek a nic vám neunikne:

Po tréninku si od Filipa převzal knížku. Výjimečně dnes nečekal na další kluky a šel na MHD sám, chtěl se do ní co nejdříve pustit. Začetl se do ní na cestě natolik, že málem přejel svou zastávku. Doma do sebe rychle naházel večeři a zavřel se s knížkou v pokoji. Když do pokoje přišla na kontrolu máma, nestačila se divit. "Ty čteš? A dobrovolně?“ "Ano mami, potřebuju to. Zítra ti to vysvětlím, mám tě rád, ale dnes fakt potřebuju chvilku pro sebe, nevadí?“ "Jasně Teo, dobrou noc, a nezapomeň odpočívat.“ Po této větě tam však ještě máma 5 vteřin stála a koukala na svého kluka, který tak vyrostl, a byla vděčná za to, že za svůj život začíná přebírat zodpovědnost. Poté zabouchla dveře a Teo se opět ponořil do četby.

Teo opět probděl polovinu noci. Tentokrát se ale nepřehraboval ve svých myšlenkách, ale spatřil světýlko naděje, které by ho mohlo dostat zpátky do hry. Uvědomil si, že i když ho jeho basketbaloví trenéři naučili vše potřebné o technice střelby nebo taktických variantách, tak ho vlastně nikdy neučil, jak se posouvat silově a kondičně, a jak se starat o svoje tělo. A i přesto, že se o něj rodiče starali nejlépe jak mohli, tak i v jeho stravování sportovce byly dosud mezery. Za většinu ze svých trampot si ale mohl sám. Dosud vlastně ani nevěděl, co všechno o svém těle neví.

Energicky seběhl po schodišti a začal si připravovat míchaná vajíčka. Svá první v životě. Když dosud rozespalá máma sešla do kuchyně, pro jistotu si třikrát promnula oči. "Mami, na nic se neptej, potřebuju se o sebe starat, jinak už si pořádnej basket nikdy nezahraju.“ Přistoupila k němu a objala ho.

Dnes měli volno, takže se po chvilce odhodlání vydal po škole do místní posilovny. Dosud nikdy pořádně necvičil, ale měl s sebou svého průvodce v podobě knížky, z kterého se přes noc staly napůl omalovánky a napůl zápisník. Odjel jeden z tréninků a cítil se dobře když věděl, že udělal něco pro to, aby se dostal tam, kam chce. Do karet mu hrálo i to, že soutěž měla výjimečně 6 týdnů pauzu. Věděl, že pokud má ještě letos udělat progres, musí to být teď.

Postupně se učil vařit, společně s Filipem začali chodit 3x týdně do posilovny, naučil se nachystat se na výkon a také rychleji zregenerovat po něm, i když s ledovými sprchami bojuje doteď.

Jednou zůstali s Filipem v hale sami po tréninku. "Kámo, zarveš?“ zeptal se Filip. "Nevím, dlouho jsem to pořádně nezkoušel, ale díky té knížce, podle které teď cvičíme, by to už možná mohlo jít.“ odvětil Teo. "Tak to zkus, klidně ti to nahodím“ řekl Filip. "Ne, to je dobrý, já sám“ opáčil Teo.

Stoupl si na perimetr s míčem. Přesně v tomto místě před několika týdny přišel o míč když na něj dotíral hráč s číslem patnáct. A tady taky začal jeho přerod v lepšího atleta. „Pojď vole“ řekl sám sobě Teo. Využil veškerou zlobu a všechnu nevyužitou energii, kterou v sobě měl nashromážděnou z posledních týdnů a rozběhl se proti koši jako by šlo o život. Odrazil se a najednou letěl nekonečně dlouho!

Nebo alespoň jemu to připadalo jako věčnost. A najednou byl u obruče a míč jí prohodil. Jeho první smeč! "Woooohooooo“ ozvalo se radostně z jeho hrdla. Nechtěl tu noc dělat už nic jiného, než zkoušet další a další smeče. Byli s Filipem v hale tak dlouho, že se přibelhal i správce s tím, ať do 5 minut vypadnou. Uplatili ho ale pivem a získali dalších 20 minut drahocenného času, které vyplnili opakovanými útoky na obroučku.

Dařit se mu začalo i na trénincích a jeho proměny si všimli jak spoluhráči, tak i trenér. Když o několik týdnů později a o pár kilo těžší nastoupil v základní pětce, plácli si s Filipem a v jejich očích bylo vidět že oba moc dobře ví, kolik úsilí je to stálo.

K Teovi se dostal míč hned po rozskoku. Využil clony pivota na perimetru a vydal se ke koši. Využil nově nabyté síly a zapřel se v souboji, obránce dělal co mohl, ale jakmile míč opustil Teovu ruku, zmohl se jen na to, že ji přes ni plácl. Bylo mu to ale málo platné, míč se od desky odrazil do koše a Teo šel střílet ještě jednu šestku. And-one! Ozvalo se od jeho spoluhráčů... A to byl jen začátek.

Chceš na sobě začít makat podobně jako Teo a posunout svou výkonnost o úroveň výš? Pomůže ti v tom kniha Jumper's Guide, která je zmíněna v této povídce. Podívat se na ni můžete zde

Pokud už ji máte ve své knihovně, buďte jako Filip a doporučte ji svým spoluhráčům abyste společně naplnili svůj potenciál. Knížky rychle mizí!

Jumper's Guide 3